Je tedy člověk svobodný?

Svoboda je kvalita duchová. Nenáleží ani duševnímu, ani fysickému neboť vše duševní a fysické je determinováno. Člověk je svobodný, žije-li duchem. Projevem ducha je kázeň a řád. Člověk zatížený předsudky modními, spoutaný citem, sklonem nebo vášní, není svobodný, a čím více těmto pudům duševna a fysična povoluje, tím více klesá do sféry hmotné a citové; tam ovšem svobody není a býti nemůže. Člověk se činí otrokem věcí hmotných a duševních, svých vášní, citů a přání a jeho svoboda stále více a více mizí. Chceme-li býti svobodnými, musíme svobodu pěstovati a odstraňovati ze svého života vše, co překáží naší duchovní nezávislosti. Žádný vliv, ani hmoty, ani duševna, nic, ani nemoc, ani smrt nemůže přiměti člověka, aby jednal podle, otrocky nebo aby propadl zlu. Vždy může voliti; pravda, volí mezi sklonem, determinací ke zlému a sklonem k ideálnosti k dobru; člověk však mezi těmito oběma póly skutečně volí. Učenci nové doby, pravím výslovně, učenci, poněvadž špatně usuzující učenec není ještě věda, zakalili pojem dobra a zla, pojem ctnosti a hříchu. A právě proto snad nenávidí astrologii, poněvadž astrologie přesně a matematicky dokazuje co je dobro a co je zlo. Jasně ukazuje, že dobro a mravnost je život, a že nemravnost, vášeň a zlo je smrt.


Není tedy osudu?

Není osudu. Na osud se vymlouvá jen lenoch a zbabělec. Naopak! Každý má v ruce svůj život na této zemi i na věčnosti. Každý sám, dobrovolně, konem své svobodné vůle si otevírá bránu života a nebe či vrata pekla a smrti. To, co nazýváme osudem, jsou jen naše sklony, naše dispozice, které jsou nám dány jako prostředky života. Ustrneme-li na nich, stávají se naším osudem, neboť tyto sklony a vášně mohou spoutati mravně nízkého člověka, lhostejného ke svému životu a k jeho dokonalosti. Dovedeme-li však ze všeho, čím jsme ovlivněni, učiniti páku naší svobody, vyhráváme tento boj a s ním i život.

 

Jan Kefer: Praktická astrologie, str. 5-6