Rudolf Starý

...

Položme si nejprve otázku, kde máme své zranění, ono „místo nejmenšího odporu“, kde jsme náchylní ke zranění nebo onemocnění, a k jakým tématům v našem životě se vztahují. K odpovědi na tuto otázku použijeme jako modelu dvanáct archetypických situací odpovídajících dvanácti znamením horoskopu (tzv. přirozeného zvěrokruhu, v němž domy jsou totožné se znameními).

1. Naše trauma může spočívat v tom, že přes veškerou snahu se nám nedaří prosadit se ve světě, protože nejsme dostatečně iniciativní nebo průrazní (asertivní), chybí nám patřičná dávka zdravé agresivity, jíž je zapotřebí v soutěživé společnosti k tomu, abychom obstáli v konkurenci s těmi, kteří jsou někdy až příliš drsní a bezohlední. Tento nedostatek obvykle kompenzujeme přehnanou činorodostí, jejíž výsledky však nikdy neodpovídají vynaložené námaze.
2. Nezhojitelná rána může spočívat v tom, že nás okolí, rodiče, učitelé, kolegové, představení atd. neustále znevažují, ačkoli k tomu nemají nejmenší důvod. Jakoby se nám stále něčeho nedostávalo, abychom byli pokládáni za plnohodnotné. Převratné společenské události nás mohou připravit o majetek, který vytvářely celé generace předků. Stále se nám nedaří vytvořit si soukromí. Něco jako by nám bránilo těšit se i z toho mála, co máme. Ani hromadění majetku a nejrůznějších odměn a cen nedokáže tuto ránu zahojit.
3. Marně se snažíme druhým vysvětlit, co jsme chtěli říci tím, co jsme řekli a jak jsme to mysleli. Buď máme pocit, že nám nikdo nenaslouchá, nebo že hážeme hrách na stěnu, nebo že nám ostatní nemohou, nebo dokonce nechtějí rozumět. Čím víc se snažíme toto nedorozumění napravit, tím víc narůstá náš bolestný pocit nepochopení, který nikdy nedokážeme zcela překonat.
4. Naší nezhojitelnou ranou je rodina, z níž pocházíme, rodiče, o nichž si myslíme, že nám neposkytli patřičnou péči a lásku a pocit bezpečí. I v dospělém věku může být nešťastné dětství stále mokvajícím, nikdy nezhojeným zraněním. Kompenzujeme to například tím, že si sami vytvoříme velkou rodinu, nebo se plni výčitek neustále zabýváme minulostí, nebo tím, že se naopak sami nikdy nestaneme rodiči, abychom druhé ušetřili svých bolestných zkušeností.
5. Ať už vytvoříme cokoli – umělecké dílo, román, vědecké pojednání, nebo podnikáme v tom či onom oboru – není to okolím přijímáno s uznáním, jež by si to podle našeho názoru zasloužilo. Vždy se najde nějaká vada: buď je to neaktuální, nebo to naráží na předsudky obecného vkusu, nebo to nevzbudí dostatečnou pozornost atd. Čím jedinečnější a osobitější jsou plody naší tvůrčí činnosti, tím je toto trauma odmítnutí bolestivější.
6. Někdo celý život neustále churaví, i když jeho nemoci nejsou příliš vážné, zato jsou chronické, a zdá se, že se nedají vůbec vyléčit, zvláště když lékařská věda, ani léčitelé nedokážou mnohdy určit správnou diagnózu. Dotyčný jako by na sebe vzal nemoci druhých, a nezbývá mu, než aby se naučil se svými zdravotními potížemi žít a hledat stále nové prostředky, jak je alespoň utišit nebo zmírnit. Vždy je tu však obava, že sotva se podaří vyléčit jeden neduh, objeví se náhle jiný, mnohdy ještě vážnější.
7. Ať se snažíme sebevíc, vztahy k ostatním lidem nás stále znovu zraňují, a tato zranění bolí o to víc, že se nedají zcela vyléčit, naopak se čas od času znovu otevírají a rozjitřují. Snažíme se vyhnout těmto bolestným zkušenostem tím, že se odvracíme od lidí. Při každém setkání s druhým člověkem se předem připravujeme na potíže, jež nastanou, a tím je často přivoláváme. Samota je však někdy mnohem tíživějším zraněním.
8. Stále znovu se dostáváme do situací, kdy námi někdo manipuluje a snaží se nám vnutit své představy o tom, jak bychom měli žít a co bychom měli dělat, případně se nás pokouší tím či oním způsobem znásilnit (psychicky i fysicky). Reagujeme násilím, nebo sebevražednými sklony. Stále znovu se dostáváme do vážných životních krizí spojených často i s ohrožením života. V manželství se nám nedaří vytvořit opravdu intimní svazek založený na vzájemné důvěře a společném sdílení.
9. Jsme nuceni stále znovu prožívat náboženské a světonázorové krize, čelíme pochybnostem týkajícím se smyslu života. Svět nám připadá jako pověstná loď bláznů, kde neplatí žádná pravidla, a my nejsme schopni v něm najít smysluplné místo. Připadáme si jako důvěřiví a naivní bloudi, cizinci ve vlastní zemi, zatímco ostatní nám připadají nezranitelní. Naše zranění má jméno „světobol“.
10. Ať se snažíme sebevíc, nedaří se nám dosáhnout společenského postavení, jaké nám podle našeho přesvědčení přísluší. Přestože usilovně pracujeme pro veřejné blaho, jiní si užívají své místo na Slunci. Vidíme, jak se lidé, kteří se zasloužili o veřejné záležitosti, dočkali místo ocenění svých zásluh persekucí, a i když bylo mnohé napraveno, tato rána nikdy nepřebolí.
11. Trauma z neuskutečnitelnosti utopických vizí, z nemožnosti prosadit reformy ve společnosti a vybudovat ideální společenský systém. Zklamání z přátel, které mnohdy nepřestane bolet ani ve stáří, čas od času se toto zranění vždy znovu rozjitří. Celý život usilujeme o nezávislost, ale stále znovu nám cosi zabrání v uskutečnění tohoto snu.
12. Svět je místem jednoho velkého utrpení, stačí pohledět na fysickou a morální bídu, nemoci, násilí a nespravedlnost všude kolem nás. I soucit s trpícími lidmi se může stát takovým nevyléčitelným zraněním, neboť tomuto utrpení není konce. Můžeme reagovat znechucením a resignací, nebo naopak tím, že ve snaze pomáhat druhým léčíme i své vlastní nezhojitelné zranění.
     

Rudolf Starý - Asklepiovská medicína a jungovská psychologie: ZDE